Lidská řeč se možná zrodila u pravěkých ohnišť. Antropologové představili překvapivou hypotézu

Představte si pravěkou skupinu sedící po setmění kolem malého ohniště. Přes den bylo možné ukazovat na zvíře, nástroj nebo místo v krajině. Večer však svět kolem mizel ve tmě a mihotavé světlo ohně nedokázalo spolehlivě osvětlit ruce ani mimiku. Podle nové hypotézy právě tato změna prostředí mohla postupně zvýhodnit hlas před gesty.

Nejde o tvrzení, že se lidská řeč zrodila jediným okamžikem u jednoho konkrétního ohně. Antropoložka Catherine Hobaiter z University of St Andrews a antropolog Nathaniel Dominy z Dartmouth College navrhují spíš scénář, v němž pravidelné večerní setkávání vytvořilo vhodné podmínky pro rozvoj mluveného vyprávění. Jejich studie Firelight and the origins of spoken language vyšla v září 2026 v časopise Proceedings of the Royal Society B.

Co si z hypotézy odnést jako první

Nejrozumnější je číst tuto práci jako testovatelný vědecký návrh, nikoli jako definitivní odpověď na jednu z největších záhad lidské evoluce. Vznik jazyka nelze přímo pozorovat a archeologové po něm nemají jednoduchou stopu podobnou kamennému nástroji.

Autoři proto neslibují nález „prvního slova“. Snaží se vysvětlit, proč se u člověka hlasová komunikace rozvinula do tak abstraktního a složitého systému, zatímco naši nejbližší příbuzní zůstali převážně u gest, výrazů a omezenějších zvukových signálů.

Proč mohl oheň změnit způsob dorozumívání

Gesta fungují nejlépe tam, kde na sebe lidé dobře vidí. U ohniště ale světlo není stabilní. Plameny osvětlují ruce a obličeje v krátkých záblescích, vytvářejí ostré stíny a část skupiny může zůstat mimo přímý výhled. Hlas tak získává praktickou výhodu: posluchač ho může vnímat i tehdy, když přesně nevidí mluvčího.

To mohlo postupně posílit používání zvuků, které původně gesta pouze doprovázely. Z jednoduchého upozornění nebo napodobení se mohl stát samostatný komunikační prostředek. Řeč totiž není vázaná jen na předměty, které máme právě před očima. Umožňuje mluvit o včerejším lovu, vzdálené skupině, zemřelém předkovi nebo události, která teprve nastane.

Právě tato schopnost odkazovat na nepřítomné věci je podle autorů důležitá. U ohně se podle jejich scénáře nemusela rozvíjet pouze rychlá výměna praktických pokynů, ale hlavně vyprávění, v němž se pracuje s časem, představivostí a vztahy mezi lidmi.

Večerní řeč nebyla stejná jako denní domluva

Jedním z podkladů pro tuto úvahu je výzkum komunikace u skupiny Ju/’hoansi v Botswaně. Antropoložka Polly Wiessnerová porovnávala rozhovory během dne s hovorem u večerního ohně. Denní komunikace se častěji týkala praktických záležitostí, například potravy, pohybu nebo pravidel soužití. Po setmění se výrazně více vyprávěly příběhy.

Nešlo přitom jen o krácení dlouhé chvíle. Večerní příběhy připomínaly společné dějiny, vysvětlovaly pravidla skupiny, přenášely zkušenosti a pomáhaly vytvářet pocit sounáležitosti. Dobré vyprávění navíc dokázalo spojit posluchače, i když se zrovna neřešil žádný bezprostřední problém.

Tento poznatek sám o sobě nedokazuje, že stejně fungovala komunikace před stovkami tisíc let. Ukazuje ale možný vzorec: oheň prodlužoval aktivní část dne a zároveň vytvářel zvláštní prostor pro příběhy, vzpomínky a společné představy.

Rozhodující nebylo jen teplo, ale také čas a pozornost

Oheň měl pro pravěké lidi zjevné praktické výhody. Pomáhal s přípravou potravy, poskytoval světlo, chránil před chladem a mohl odrazovat některé predátory. Nová hypotéza k tomu přidává další efekt: ohniště mohlo soustředit skupinu na jedno místo a prodloužit dobu, kdy spolu lidé zůstávali vzhůru.

Takové prostředí je pro vyprávění téměř ideální. Členové skupiny nejsou rozptýleni hledáním potravy ani výrobou nástrojů, vidí alespoň část tváří kolem sebe a mají společný rytmus světla, ticha a hlasu. Vypravěč může držet pozornost skupiny déle než při krátké denní domluvě.

Archeologické nálezy přitom ukazují, že práce s ohněm má v lidské evoluci hluboké kořeny. Stopy využívání ohně se objevují už před více než milionem let, zatímco záměrně budovaná a pravidelně používaná ohniště jsou výraznější hlavně v pozdějších obdobích. Přesné datování přechodu od náhodného využití k pravidelnému udržování ohně však zůstává předmětem výzkumu.

Na co si dát pozor při hodnocení této teorie

• Není to přímý důkaz vzniku jazyka. Studie propojuje poznatky z antropologie, archeologie, psychologie a výzkumu komunikace, ale samotný první vývoj řeči nemůžeme experimentálně zopakovat.
• Oheň nemusel jazyk vytvořit od začátku. Autoři připouštějí možnost, že raní lidé už používali složitější gestický nebo smíšený systém a ohniště pouze zvýhodnilo jeho hlasovou část.
• Dnešní lovecko-sběračské skupiny nejsou živoucí kopií pravěku. Jejich chování může nabídnout užitečné srovnání, nikoli přesný záznam života našich předků.
• Praktická domluva a vyprávění nejsou totéž. Pokyn typu „pozor“ mohl existovat dávno před příběhem s postavami, minulostí a představovaným světem.

Výzkumníci navrhli, jak hypotézu ověřit

Právě v tom je návrh zajímavější než běžné spekulace o pravěku. Hobaiterová a Dominy formulovali předpovědi, které by bylo možné zkoumat v kontrolovaných experimentech.

Pokud oheň skutečně zvýhodňoval řeč před gesty, mělo by být v mihotavém světle horší porozumění gestům než v tlumeném, ale stabilním osvětlení. Vyprávění by také mohlo mít jiný rytmus než běžná praktická konverzace. Autoři dále předpokládají, že vypravěči a posluchači se při příbězích synchronizují výrazněji – například v pozornosti, pohybech nebo fyziologických reakcích.

Takové testy mohou ukázat, zda je oheň skutečně zvláštním prostředím pro příběhy, nebo zda jen romanticky posiluje představu, kterou si s pravěkem spojujeme už dlouho.

Mohlo tedy lidstvo začít mluvit u ohně?

Možná ano, ale přesnější formulace zní jinak: pravěká ohniště mohla pomoci proměnit starší gestickou komunikaci ve výrazně hlasovější a narativnější systém. Oheň poskytl světlo, čas, bezpečí i společné místo. Šero zároveň oslabilo část gestické komunikace a hlas se mohl šířit přes prostor mezi jednotlivými členy skupiny.

Největší hodnota této hypotézy nespočívá v efektní představě prvního vypravěče u plamenů. Nabízí způsob, jak spojit několik zdánlivě oddělených témat: kontrolu ohně, prodlužování dne, společenské vazby, gesta, řeč a vznik příběhů. Teprve další pokusy ukážou, zda šlo o důležitý motor vývoje, nebo jen o jednu z mnoha podmínek, které se na vzniku lidského jazyka podílely.

Zdroj: pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, royalsocietypublishing.org, pmc.ncbi.nlm.nih.gov, st-andrews.ac.uk, sciencedirect.com

Foto: AI